Studna lží

12. listopadu 2018 v 23:00 |  Psychologická stránka života
NIKDY JSEM NELHALA.

Kecám. Není na světě takovej člověk kterej nikdy nelhal. Mohla to být jen prokotina, nebo si něco přibarvit. ale i to se počítá jako lež. Komu lžeme ale nejvíc? Těm nejbližším. A to je nejhorší, ale pokud by se Vaše máma dozvěděla co jste dělali minulou noc, tak se konce zaracha nedožijete. Někdy je to prostě nutný.

Ale jak zabránit tomu aby jste se do t své lži nezamotali? Kamarádka nedávno omylem potvrdila nepravdu jednomu random týpkovi. Neposlouchala ho a kývla na jeho otázku a už nevěděla jak se z toho vymotat a tak pokračovala ve své "lži" dál. Teď ho potkává tam kde by ji n nečekal a vždy se na ni nechápavě dívá a ona jen přemýšlí nad tím, jak tu lež proměnit v pravdu. Někdy z toho může být pěknej maglajs.

Hlavní je nebát se, pokud se vám stane něco podobného. Rychle musíte tu lež utnou v základech. Ikdyž něco odkejváte, tak to hned nemusí být daný. PRostě jste se zamyslel. To je nejlepší vhodná výmluva. A když se to nepovede? Rychle pryč!

Ale co polopravdy? Pořád je to lež? Ano je. To že vynecháte důležité a bolestivé informace je stále lež. Nebo když se vás na to někdo přímo nezeptá. Kamarád používal výmluvu, že dokud se mě nezeptá přímo, tak jí nic neřeknu. Ale já to taky jednou udělala. Hodně jsme se pohadali s přítelem(teď už ex) a já se viděla ten večer s někým jiným, koho nesnášel. Nejsem na to pyšná.

A jaká byla Vaše nejhorší lež?
 

Na druhé straně -Prolog rozepsané knihy

10. listopadu 2018 v 14:59 |  Románové Příběhy
Prolog
Dětství. Je to takový malý kousek v každém z nás, který si uchováváme a rádi na něj vzpomínáme. Časy, kdy bylo všechno možné. Každý se toužil stát prezidentem, princeznou nebo supermanem. Ty časy, kde sny neměly hranice a my jim bezhlavě věřili. Rodiče do svých dětí vkládají nepřiměřená očekávání, které je poté životem provází jako zklamání. Jako nikdy nenaplněný cíl, kterému se zavázali v dětské nevinnosti. Nevinnost. Je to vlastnost každého dítěte. Nic netušící dítko ve světě plném lží, o kterém zatím nemá ani ponětí. Ta čistota a nezkaženost společností, která mizí s postupem času. Nikdo si ji nedokáže udržet, protože kdyby ano, svět ho roztrhá na kusy.
Jmenuji se Megan Piersová. Moje dětství se zlomilo přesně v desátém roku mého života, kdy mi konečně došlo, že se můj otec na mých narozeninách nikdy neukáže. Do té doby jsem naivně věřila, že ten den jednou nastane. Od té doby se změnilo všechno. Moje dětské sny odnesl vítr a moje budoucnost byla neznámá. Všechno se začalo točit kolem lidských chyb. Viděla jsem je v každém. Ta nedůvěra k lidem mě provází celým mým životem. Všichni učitelé a spolužáci mužského pohlaví byli moji nepřátelé.
Do té doby bylo všechno jednoduché. Byla jsem malá holčička ve velkém světě s kaštanovými copánky, jak říkávala babička, a růžovým pohledem na svět. Byla jsem důvěřivé dítě, které si myslelo, že všechno končí krásně, jako v pohádkách a vše zlé je jen přechodná fáze mezi dobrem. Všechny věci, co by mohly, byť jen maličko, narušit moji naivitu, byli odbyty větou "Na to jsi ještě příliš malá.". Ovšem když tuhle větu slyšíte příliš často, dává vám to povel vyrůst. Nebýt ten, koho všichni pro jeho nezkušenost vynechávají. Na koho všichni berou přemrštěné ohledy. Donutí vás to nepřemýšlet nad věcmi tím dětským hloupoučkým pohledem. To ovšem nezmění fakt, že když máte v tomhle věku v něčem pravdu, stejně jste pro všechny dítě. Nikdo vás nebude poslouchat, natož brát vážně.
Když jsem si tohle uvědomila, ztratila jsem kontakt se světem. Středem mé pozornosti zůstaly jen mé myšlenky a otázky, na které nikdo neměl odpověď. Vždycky jsem přemýšlela nad důvodem všeho, co se děje. Čím víc jsem se tím probírala, tím méně smyslu mi to všechno dávalo. Postupem času jsem zanechala teorie a začala jsem ten smysl hledat v konkrétních lidech a jejich činech. Nikde se nenašel nikdo, komu bych opravdu rozuměla. Kamarádi přicházeli a odcházeli. Když jsem se odstěhovala a poté přešla na střední školu, musela jsem začínat znova úplně od základů.
Tam začala nová kapitola mého života. Hned první den jsem se na chodbě srazila s klukem. Černé havraní vlasy měl nagelované nahoru a jeho pronikavé smaragdové oči mě přímo hřály, když se na mě zahleděl. Pomohl mi posbírat knížky a najít třídu, která byla shodou náhod i ta jeho. Od toho dne jsme spolu seděli každičký den a doteď jsme s Peterem Brownem nejlepší kamarádi. Nikdy jsem mu nepověděla, že jsem do něj zakoukaná už od prvního dne, co jsme se potkali, i když to možná tušil. Mimo tohle si říkáme úplně všechno. Je jediný, kdo mi rozumí, a proto mi tak přirostl k srdci.
V současné době je Peter skvělým právníkem v nejlepší firmě ve městě a já, ač jsem tak toužila proniknout do srdce pravé žurnalistiky, jsem nakonec skončila jako šéfredaktorka podřadného bulvárního časopisu, ke kterému jsem vždy měla odpor. Mé kolegyně ani přes mou snahu nedokážu považovat za kamarádky. Zanedlouho se ze mě, v důsledku Peterova nedostatku času a jeho přítelkyni, která mě nesnáší, stala samotářka, hledající útěchu v alkoholu a v náručí cizích mužů, jelikož mi bývalý nedokázal zůstat věrný. Kromě Petera pro mě nebyl jediný člověk, se kterým bych si tak dokonale rozuměla. Skončila jsem jako moje matka, která na tom od odchodu mého otce byla čím dál hůř. Byla jsem ráda, když měla aspoň nějakou práci a já za ni nemusela platit účty. Celý zbytek naší rodiny se od nás kvůli ní distancoval a já zůstala sama se svojí nudnou prací, a ještě horšími lidmi okolo sebe.
Svět se stal krutým místem pro hodné lidi, a proto se tu hemží čím dál víc lidí krutých. Pomalu ale jistě se začíná dětská nevinnost vytrácet v čím dál nižším věku. Lidé, kteří mají tohoto světa po krk, to ale řeší po svém. Naše Země je jen plackou plující vesmírem a ta samozřejmě někde končí. Ovšem není dost lidí na to, aby dokázali hlídat okraj po celém jeho obvodu. Často se stává, že někdo už svůj život nemůže ustát a skočí přes okraj Země a ztratí se v nenávratnu. Už několik lidí, co znám, se takhle ztratilo a jejich tělo nebylo nikdy nalezeno. Jednou z nich byla i moje a Peterova spolužačka ze střední. Patřila k těm normálnějším lidem a možná proto také skočila. Nemůžu říct, že já sama jsem o tom nikdy nepřemýšlela.

Život je změna? Nová barva vlasů?

10. listopadu 2018 v 14:49 |  Psychologická stránka života
Změna je život a život je změna. Ale neměň příliš často nebo uteče moc rychle. Toť jsou slova jedné pisničky kterou se spoluprací dalších lidí napsal můj kamarád. Asi je to pravda. Život utíká rychlostí větru a kdoví co bude na konci naší cesty. Snad to bude další život a pojedem pořád dokola a dokola. Jo Věřím v reinkarnaci. Protože proč ne. Lepší než nevěřit v nic.

Nedávno jsem ukončila jednu kapitolu svého život a začala novou. Všechno se pro mě začalo měnit. Našla jsem si nového přítele, začala jsem víc jezdit na různé výlety a taky jsem se přestěhovala. Teď přemýšlím nad další změnou v mém životě. Nebylo by to nic zásadního. Co třeba začít se změnou barvy vlasů? Je to změna? Je.

Každou chvíli se nám může stát že nám náš vzhled zevšední a přijde nám nezajímavý. Tak proč neudělat krok stranou a nezměnit to? Co za nejšílenější barvu vlasů jste kdy měli? Já jsem měla fialovou, která byla spíš růžová. A bylo to crazy a už bych do toho asi nešla....ale teď? Nad jakou že to barvou teď přemýšlím?

Nedávno přišla do kurzu šedá barva vlasů. Já vím, můžu si počkat do důchodu (pokud se do něj někdy dostanu) Ale to už nebudu mladá a nebudu si to užívat. Tak proč to nezkusit teď? Co si o tom myslíte vy?
 


Krok do neznáma

8. dubna 2018 v 21:07 |  Psychologická stránka života
Řekněme, že celý život je jedna velká neznámá. Nevíme co nás v budoucnu čeká, ale můžeme to ovlivnit. To, jakým směrem se bude naše cesta ubírat. Ovšem stávájí se i nečekané situace, které si neplánujeme, ale je jen na nás jak je zvládneme. Někdy z toho může být i pěkné fiasko. Vašek neříká se nadarmo "Jaký si to uděláš, takový to máš".

Třeba vztahy. Nikdo nečeká, že budeme hned napoprvé vědět co dělat. Ale časem zjišťujeme krásy, ale i strasti, co s tímto tématem souvisí.

Například já. Po třech a půl letech vztahu, o kterém jsem si myslela , že bude trvat do konce mého života, jsem začala bloudit. A jak tomu tak bývá, zabloudila jsem na Tinder. Bum! Skok do neznáma. Šla jsem na rande s jedním týpkem. Byl moc fajn, ale bohužel se mi po naší, ikdyž docela vydařené schůze, už potom neozval. Tak jsem šla na další rande. A víte co? Byl to další krok do neznáma, ale teď? Je to moc skvělej kluk a teď už i přítel.

Někdy se nesmíme bát udělat ten první krok. Jako třeba napsat náhodnýmu klukovi z Tinderu. Někdy se to může vyplatit.

Jak by to mělo být

28. března 2018 v 16:45 |  Povídky/Příběhy
Seděla jsem doma u televize. Co jinýho byste chtěli dělat ve volných chvílích? Škola na rok přerušená, brigáda žádná… Jak má potom člověk mít co dělat. Leda psát bakalářku dopředu, ale to přece nikdo nedělá. Přemýšlela jsem nad ním. Od naší hádky uplynula celá věčnost a nikdo z nás se neměl k tomu aby tomu druhému zavolal, nebo aspoň napsal. Jo, oba jsme udělali pár chyb. Víc já. On se schází se svojí bejvalkou a já si píšu s klukama, kteří mě chcou a neposílám je za to do prdele. Oba jsme na vině na této hádce. Ale co když se to už nesrovná? Co když už k sobě nenajdeme zpátky cestu? Bylo to tak krásný už od začátku…Musím jít z ním. Sebrala jsem si věci, nalíčila se, no přece tam nepůjdu hnusná, a vyrazila. K jeho domu je to tramvají asi 20 minut. Což je spoustu času na přemýšlení. Co když mi neotevře. Co když vůbec nebude doma? Honilo se mi hlavou spoustu otázek. Když jsem přijela před jeho dům, rázem mě opustila kuráž. Chce mě vůbec ještě vidět? Byla to tvrdá hádka. Co když se vrátil zpátky ke své bývalé? Stála jsem tam asi deset minut když zrovna někdo šel domovními dveřmi, tak jsem vklouzla dovnitř a vyšplhala do 4 patra k jeho dveřím. Zazvoním a čekám. Ze dveří se začnou loudit zvuky. Dveře se otevřou a v nich stojí jeho spolubydlící. Znaveně na mě kouká a chvíli mu trvá, než mu dojde, kdo to vlastně stojí přede dveřmi. "Není doma," říká "Před chvíli odešel," dodává a tváří se soucitně. Mlčky kývnu a vydám se dolů po schodech. Mám tu na něj počkat? Třeba se brzo vrátí? Ale třeba je někde s kapelou? Vyndávám telefon z kapsy. Za pokus nic nedám. Vytočím číslo. "Halo? Jess? Kde jsi?" "Jsem u tebe." "Vážně? Já zase u tebe…" Usměju se. "A co tam děláš?" ptám se. "Přijel jsem se usmířit." odpovídá "Já taky." "Moc mě to mrzí," slyším se říkat. "Mě taky, miluju tě," "A já tebe."

Kam dál